Vítejte, drazí návštěvníci!

 Objevím se uprostřed Vardenského tábořiště. Všichni přítomní mě nejdřív ignorujou, pak zpozorní a nakonec vytasí meče a svižným krokem ke mně přijdou a namíří meče na koho že? Jasně, na mě. Mám takový blbý pocit, že bez povolení nemůžu ani polknout. Děkuji ti náhodo za tuto ukázku zbrojnice a silných mužů, ale mě už to stačí. Uběhlo dlouhých 15 minut (asi, no co já žádný hodiny nemám) a stále bez změny. Už se mi opravdu dělalo blbě. Co kdybych je zkusila trochu popohnat, když jim to nedochází... Odhodlala jsem se. „Prosím, mohu vás požádat abyste už konečně přivedli svého vůdce?! Já jako nemám nic proti kupě mečů co na mě míří, ale není to zrovna nejlepší uvítání pomoci.“ Trochu blbě jsem zvolila slova. Sice nějaký muž odešel, ale ostatní toužili po pomstě za nepřímou urážku. O malinký kousek se přiblížili, až jsem cítila, jak blízko jsou jejich meče a jak ti vojáci děsně páchnou. Ano, cítila jsem je už předtím ale to se dalo vydržet. Modlila jsem se k přírodě, ta většinou nezklamala. Po alších nekonečných minutách jsem se začala vsázet sama se sebou, jestli to přežiju. Můj kurz byl 1:0 pro blízkou smrt. Ale to jsem nepočítala s tím, že by se velitel mohl oblékat do lepšího oblečení... Takže když jsem uviděla běžící ženu mým směrem v plné zbroji, nevěřila jsem svým očím. Přece jenom, že by lidé za dlouhou dobu dali na moudrost ženy? Kdybych nebyla vychovaná, seděla bych tam s hubou dokořán a zírala na jejich velitelku. A že by se na ni dalo zírat dlouho...neměla totiž obyčejnou pleť jako ostatní, měla ji takovou víc do tmava. Nebyla ale úplně černá, jenom tu obyč pleť běla o několik odstínů tmavší. Zbroj měla obyčejnou. Žádný zlato a drahý kamení jako skoro všichni vůdcové. To co upoutávalo mou největší pozornost byla kupa jizev na předloktích. Tak mladá a tolik pořezaná...no, o mě platí to samý. Za ní běžela stráž namíchaná z trpaslíků, lidí a urgalů. To je neuvěřitelné. Neříkejte mi, že tyhle rasy spojila tak nějak dohromady! Přistoupila přede mě. Pohlédla mi do očí a já bez problémů do těch jejích. Moc se v nich číst nedalo, ale bylo tam nádherně popsáno, že ztratila hodně blízkých. Nastalo ticho přerušované pouze malými zvuky které nedávaly význam. Pak se jak boží hlas ta žena zeptala: „Kdo jsi a proč přicházíš?“ Trochu jsem si odkašlala. „Přicházím z moc veliké dálky na pomoc Vardenům, ale když jsem se zde objevila, už jsem měla na krk přiložený meč. Moc hezké přivítání to tedy nebylo, ale hodlám to prominout. Jmenuji se Star. Nic víc vám o sobě neřeknu, až na jediné. Mám teď u sebe velmi důležitou věc, kterou jsem ukradla z Urûbaenu. Ale teď po vás žádám, abych byla slyšena u vás ve stanu.“ Ať mě nepovažují za domýšlivku. Jsem sice malá a mladá, ale i tak by mi mohli důvěřovat. Podezíravě se na mě dívala. Pak dala všem vojákům rozkaz a oni spustili meče a šli se věnovat své práci. Usmála se na mě a vyzvala, abych šla s ní. Vykouzlila jsem úsměv a vydala se za ní. Po dvou metrech jsem se ale složila na zem. Blbá, blbá a blbá! Proč musím být taková?! Já jsem už skoro vykrvácela a žádám místo o pomoc o slyšení. Jak zlej sen... Popadla jsem se za ránu a tiše naříkala. Nasuada se ke mně sehnula a bez jakýchkoli námitek si roztrhla rukáv a zmačkanou látku přiložila na ránu, kde si všimla zdobené vrhací dýky. Neusínej! Neusínej! Nasuadini dva strážní mě opatrně vzali pod rameny a já jako poslední viděla starší ženu s kudrlinama.

Tma, tma a pro změnu tma. Já jsem umřela? Ne. Určitě ne. Ikdyž...ne, to bych určitě nemyslela. Třeba jsem jenom v bezvědomí... Ale kdybych umřela určitě by ve smečce vybrali někoho lepšího. Tímto tématem jsem se v mysli zabývala víc, jak půl hodiny, možná i víc jak několik hodin. Pak jsem ale ucítila dotek úplně cizí mysli, ale takové vzláštní. Jeho dotek napovídal, že je něco mezi elfem a člověkem. Zvláštní směs... To už ale šetrně vstupoval do knihovny mích vzpomínek. Vyštípu tě! Zaútočila jsem a něj. Měl celkem velkou sílu, ale já v tu dobu o trochu větší. Zanedlouho jsem ho vyštípala z mysli. Snažil se tam dostat, ale moc mu to nešlo. Pak z nouze promluvil: „Jsem Eragon a nechci ti ublížit.“ „Proč prohledáváš mé vzpomínky? Pro elfy to je neslušnost...“ Nestihla jsem to ani doříct, když mi skočil ten nezdvořák do řeči. „Já se omlouvám, ale musel jsem. Sice se mi to příčí, ale kvůli bezpečnosti Vardenů ti musím zkontrolovat mysl.“ Urazila jsem se, ale dávalo mi to smysl. Vždyť tady může být kdokoli králův špeh. Co by řekl na to, kdybych mu odříkala přísahu ve starověkém jazyce... Bez jakékoli odpovědi jsem mu řekla ve star. jazyku: „Nejsem špeh a přišla jsem pomoci. Jestli mi nevěříte, tak to je vaše blbost, ale já nikomu svou mysl nebudu ukazovat! Střežím tolik tajemství, které nezná ani Galbatorix. Říkám ti to starověkým jazykem, protože vím, že ty ho umíš a znáš i tím pádem jeho pravdomluvnost.“ Dlouho se nic neozvalo, ale přece jenom se ten hlas pak stejně ozval. A zasypal mě řadou otázek. „Eragone, zmiz z mé mysli. Chci trochu nabrat síly. Jenom ještě jednu důležitou věc mi slib, nedívejte se do mé tašky. To překvapení chci vidět vlastníma očima. Sbohem, prozatím.“ Jeho přítomnost zmizela. Oddychla jsem si. Klid, ale aspoň vím, že nejsem mrtvá. Za moment se mi v mysli opět objevila nějaká mysl. Zavrčela jsem a vrhla se po ní. Bránila se urputně, ale já ji stejně zatlačila až na kraj. Tam pak mužský hlas zařval: „Star! Ne! Já jsem Mikel! Tvůj bratr!“ Přestala jsem se bránit. Hlas si oddychl. Teď mě ale napadla otázka. Jak se se mnou dokázal spojit? Vždyť on je v naší zemi! „Jak ses se mnou dokázal spojit?! Vždyť jsi tisíce mil daleko!“ Zasmál se. „To bys mohla vědět sestřičko. Vždyť jsme sourozenci, takže se s tebou dokážu spojit na jakoukoli dálku, i kdybys byla na druhém konci světa.“ Blbá...to je snad mé druhé jméno. Star blbá...zní to teda blbě. „Tak proč ses se mnou spojil?“ Přestal se smát. „To bys mohla taky vědět...vím, že jsi zraněná a to hodně. Nesnaž se to zapírat. A taky proto se za tebou vydám.“ Mysl se mi zatemněla. Ne, musím mu to rozmluvit. „To ti nedovoluju. Máš pravdu, jsem zraněná. To ale neznamená, že se sem teleportuješ! Jsi sice můj starší bratr a já vím, že máš o mě strach, ale já už nejsem ta malá holčička! Takže prostě zůstáváš doma.“ Mysl se mi zaplnila malou pýchou. Ale pak se zase ozval smích. „Sestřičko. Přesně jak jsi řekla, jsem starší a mám o tebe strach. Já stejně vyrazím, ikdyž mě ty, jako alfa potrestáš. Vím kde jsi, takže...brzy se shledáme.“ S těmito slovy zmizel. Naštvala jsem se. Koho by taky nenaštvalo, že už je skoro dospělý a takhle se o něj pořád někdo stará. Ať už se aspoň probudím, je tady hrozně! Všichni, co do mé mysli vstoupili mě solidně naštvali. Chci zase vidět světlo...

Cítím přítomnost mnoha bytostí. Pokouším se otevřít oči, ale nějak mi to nejde. Cítím jak cukám víčky, ale nezvednu je. Chci zase vidět svět, takže...bože, za co mě trestáš? "Hele, už je mezi námi." Zazněl mužský hlas, teda spíš hlas krátce dospělého kluka. Ten hlas jsem už někde slyšela, ale kde? Takže, kolik že znám odtud mladých mužů? Murtagh...ne, ten je u Galba a taky ho má jinej. Znám vůbec ještě nějaké muže? V mysli při prohledávání vzpomínek jsem narazila na hlas který mě otravoval, když jsem omdlela. Proč?! Proč tenhle?! Eragon...by mě vlastně zajímalo, kdo to je. Opakuju svou snahu aspoň trochu pootevřít oči. Výsledek? Nedostavil se, jenom mě ještě víc bolely oči. Z okolí jsem cítila netrpělivost, ale hlavně ohromnou sílu skrytou v normálním těle. To tělo nebylo velké, prostě normální velikosti. Po půl hodině se mi konečně podařilo o něco nadzvednout víčka. Všichni ve stanu se na mě usmáli. Byli tam velitelka Vardenů, nějaká elfka, ta babča s kudrlinami, elfo-člověk, kterého jsem pokládala za Eragona a ...kočkodlak! Jak jsem ho uviděla, měla jsem sto chutí zakousnout kočku (v tomhle případě kočkodlaka). Snažila jsem se na něj nezavrčet, naštěstí by se mi to ani nepovedlo protože jsem byla celkem dost slabá. Jestli se divíte, tak to je proto, že kočky a psi se nějak zrovna moc nemusí. Opřela jsem se o ruce a pokusila se zvednout. Jenom silná bolest, snaha marná. Babička si pro sebe zamlaskala. "Měla by ses šetřit. Ty stehy nevydrží nějakou velkou zátěž, takže lež." V jejích slovech jsem cítila ohromnou sílu, která byla uzavřena v této lidské skořápce. Radši ji poslechnu... Ulehla jsem. V mé mysli se rodily otázky, ale myslím, že mi na ně jen tak neodpoví...možná pouze v hádánkách a ve správnou chvíli. Ticho se rozlévalo mezi námi, až do doby, kdy se ozvala vůdkyně. "Myslím, že bychom se ti měli představit...jsem Nasuada, vůdkyně vardenů," ukázala rukou na Eragona, " tohle je Eragon, náš dračí jezdec," teď ukázala na elfku, "tohle je Arya, je vyslanec elfů," pohlédla na babču a na kočičáka, "a tohle je Angela se Solembumem." Přikývla jsem jim na pozdrav. Pak Nasuada pokračovala. "Omlouvám se za to, jak na tebe Vardenové vyjeli. Jsme v boji proti království, tak musíme být ostražití. Pak dovol, abych se tě zeptala." Dlouho jsem hypnotizovala strop stanu. Bylo to hodně špinavé plátno, ale stále drželo pohromadě. "Omluvu přijímá a souhlasím s otázkami." Zhluboka se nadechla. "Proč jsi přišla Star?" Vzdychla jsem. Natočila jsem hlavu, abych jí viděla přímo do očí. "Myslím, že jsem to už říkala...dvakrát, ale zopakuju se. Přišla jsem pomoci Vardenům a všem rasám, kteří bojují proti království. Jestli mi nevěříte...," obhlédla jsem stan. Hledala jsem svůj ruksak, ve kterým bylo vejce...samozřejmě to dračí. "Kde mám svůj batoh?" Eragon vstal a začal se prohrabávat v hromadě věcí. Po chvilce konečně vytáhl mou tašku a podal mi ji. S těžkýma rukama jsem tašku převzala a odhalila skrytou zelenou nádheru. Všichni vyvalili oči. Dokonce i Angela. "J-jak?" ptal se Eragon. Usmála jsem se. "Omylem mě vojáci zajali a já využila příležitosti." O Murtaghovi jsem radši pomlčela, protože mi smysly říkaly, že Eragon je s ním nějak zapleten krví. Přikývl a pohodlně se usadil na židli. Pohladila jsem vejce. Sice jsem věděla, že se mi nemůže vylíhnout, ale přála jsem si to. Pak jsem ho podala Arye. Smysly mi opět říkaly, že se o vejce dobře postará. Usmála se na mě a vejce přijala. Shoulila si ho do rukou a přejížděla po něm rukou. Určitě se už starala o vejce, tím jsem si jistá. Zabořila jsem hlavu do polštáře a přála si, aby už bylo po válce a já se mohla vrátit domů. Z polospánku mě vyrušily zdvořilé otázky určené mě. Na některé jsem odpověděla a na některé zase ne. Nehodlala jsem se přiznat, že jsem vlkodlak. Stále jsem přemýšlela o Angele. Náhle mě píchlo u srdce. Pocítila jsem malou bolest, jako když ti někdo zraní příbuzného...a taky tomu tak bylo. Bratr...sakra. Bez ohledu na bolest jsem vyskočila z postele a vyběhla ze stanu. Před stanem jsem o něco zakopla. Myslela jsem, že to byl nějaký klacek, ale mé tvrzení se zvrátilo, když se ke mě přiblížila obří modrá šupinatá dračí hlava a koukala na mě velkým modrým okem. Ztratila jsem dech. Pak se v mé mysli objevil příjemný dámský hlas. "Promiň, já tam svůj ocas nenechala naschvál. Opravdu promiň, maličká." Tím maličká mě dostala. Takhle mi říkali rodiče...no, stejně si myslím že se to dozvíte. "To není tvá chyba, já jsem nedávala pozor a správně bych se měla omluvit já, že jsem zakopla o tvůj ocas." Napodobyla úsměv. Pak náhle otočila hlavu ke vchodu do stanu, odkud se vyřítil Eragon a to by ste neuvěřili, taky zakopl o ocas. Svíjela jsem se na zemi smíchem, že jsem úplně zapomněla na bratra. Dračice se taky smála. Po pro mě neuvěřitelně dlouhé době, kdy jsem se přestala joko šílená smát, jsem se znovu otočila na dračici. "Jsem Star a myslím, že si budeme rozumět." Pohlédla na mě svým nádherným safírovým okem. "Ráda tě poznávám, jsem Safira a myslím že se s mým Jezdcem znáš..." Namířila svůj čumák k Eragonovi. Cože, to je její dračí jezdec?! Hluboce ji lituju, ikdyž ho moc neznám. Zvednu se. Vykročím směrem, kde si myslím že je můj bratr. To jsem ale nepočítala, že Safiřin 'Jezdec' se už dostal na nohy. Chytl mě za ruku a nechtěl mě pustit. "Eragone, pusť mě!" Zakroutil hlavou a štrádoval si to se mnou zpátky ke stanu. Zoufale jsem se otočila na Safiru a poslala ji slovní myšlenku. "Safiro, prosím pomoz mi. Někde na kraji tábora je můj bratr a někdo se ho tam pokouší zabít. Musím to stihnout, protože je jediný koho mám." Zatvářila jsem se velice smutně. Safira strčila do Eragona. Vlídně se na ni otočil. Myšlenky jsem sice neslyšela, ale podle toho, jak obličej Jezdce změkl, jsem soudila, že je pravděpodobnost toho, že mě pustí. V duchu jsem děkovala Safiře za to, jak se snaží. Pak se Eragon na mě otočil, omluvný výraz a místo brutálního vláčení mě něžně vzal za ruku a šli jsme k Safiře. Zastavili jsme před její levou přední nohou, o kterou se Eragon jednou nohou opřel. Podíval se na mě. Měl úsměv šibalského kluka a v jeho očích se zalesklo. Nechápala jsem, o co mu jde. Když jsem se podívala na Safiřin obličej, v jejím oku jsem našla odpověď: Vylez do sedla. Prudce jsem se otočila opět na Eragona. Pokýval hlavou. Pokla jsem a pomalými kroky se přibližovala k Safiřině noze a jejímu Jezdci. Znovu jsem polkla. Vysadil mě do sedla. Když jsem tam byla, ustrašeně jsem se dívala kolem sebe. Vylezl do sedla a sedl si přede mne. Byla jsem v hrozném stresu. Sklonil se, aby nám upevnil řemínky. "Radši se drž." Ani jsem nepřikývla a omotala ruce kolem Eragonových boků. Safira vyskočila několik metrů vysoko, pak mávla křídly a vznesla se do výšky nejmíň 80-ti metrů. Znovu jsem polkla. Snažila jsem se nekoukat dolů, ale neodolala jsem. Nepatrně jsem se naklonila. Pohltila mě panika. Přimáčkla jsem se k Eragonovi, div že mohl dýchat. Možná na to je zvyklý... Cesta byla kratičká, ale mě připadala jako několik hodin. Brzy jsme přistáli na kraji Vardenského tábora, kde se prali dva muži. Ehm, dva muži...spíš jeden varden a druhý můj bratr, takže vlkodlak. Ikdyž při Safiřině přistání nastalo nastal malý otřes, oni si nás nevšímali. Pouze se midlili svými zbraněmi. Eragon i pomohl ze sedla a snažil se ten boj ukončit. Naštval se. Cítila jsem, jak sbírá energii na kouzlo. Ucítila jsem celkem silnou a štiplavou vůni krve, to varden řízl mého bratra do boku. Tichounce jsem zavrčela. Nikdo si nebude dovolovat na MOU rodinu, to můžu jen já... Hněvem se mi zašpičatěly špičáky. Přímo jsem přetékala hněvem, neschopna myslet. Vrhla jsem přes všechnu bolest mezi ty dva muže. Varden se zrovna chystal vrazit svůj meč do bratrova břicha, ale to jsem se před jeho ránou ukázala já a jeho zbraň mi přejela po levém boku. Jak se čepel přibližovala k zádům, víc se zarývala do mého masa. Spadla jsem na zem, svíjící se bolestí. Bratr zahodil svou zbraň a klekl si ke mě. Položil mi ruku na novou ránu. Sykla jsem. Zamumlal zaklínadlo a mě se ulevilo, ale to nebyl konec. Přikládal dlaň na má další starší zranění a také je vyléčil. Po skončení jsem se mu zahleděla do tváře. Byl bledý jako stěna, ale usmíval se. Také jsem se usmála. Málem bych zapomněla...info o mém bratrovi - jmenuje se Mikel. Má kratší skoro černé vlasy a žluté oči (je to typická barva vlkodlačích očí). Nos má tak akorát a snaží se stále usmívat. Je o čtyři roky starší než já, ale není alfa. Pohladil mě po vlasech. Když Eragon spucoval toho vardena, přiběhl k nám. Bratr na něj zavrčel a chtěl i vycenit bílé špičáky, ale stihla jsem mu to zatrhnout. S pomocí obou mužů jsem se postavila. Otočila jsem se na Eragona a Safiru. "Ráda bych vám představila svého bratra Mikela. Bratře, tohle jsou Eragon, dračí jezdec a dračice Safira." Eragon a Mikel na sebe pokynuli hlavou. Nechala jsem to plavat, protože jsem to očekávala. Došla jsem k Safiře. Natáhla jsem k ní ruku a hladila ji po čele. Spokojeně vrněla. "Ráda tě poznávám Mikele-bratře mé kamarádky Star." To mě dojalo ještě víc. Podrbala jsem ji pod čelistí. Ještě spokojeněji vrněla a navíc vypouštěla z nozder obláčky kouře. "Také jsi má kamarádka Safiro." řekla jsem jí v myšlenkách. Otřela se o mě hlavou. Byla jsem ráda, že mám za kamarádku draka. Takové půvabné stvoření... Z drbání Safiry mě vyrušily zvuky loveckých rohů. Panenky se mi zůžily. "Bitva..."