Vítejte, drazí návštěvníci!

 Probudila jsem se. Bylo nádherné ráno, jaké jsem ve své rodné zemi, na východ od Alagaësie, ještě nikdy neviděla. Tábořila jsem poblíž Urû’baenu. Málem bych zapomněla, jmenuju se Star. Je mi pouze 17 let, ale v boji jsem podle ostatních skvělá. Mám dlouhé hnědé vlasy a světle modré oči. Na levé straně krku se pyšní černé tetování ve tvaru měsíce (mám ho od narození). Co se týče rasy…vypadám jako člověk, ale nejsem jím, rychlost, sílu a úctu k přírodě mám jako elf, s Urgalem nic společného nemám, jsem vysoká, takže trpaslíkem nejsem a konečně ani s kočkodlaky moc společného nemám, až na proměnu. Jsme speciální rasa, co se shlukuje (většinou) do smeček, každá smečka má alfu (jednoho vládce, nezáleží na pohlaví, nebo může vládnout pár) a to nejhlavnější…můžeme se měnit na vlky. Lidé nás v pověrách nazývají vlkodlaci, ale správně jsme Vlčí lid. Umíme mluvit lidsky, starověkým jazykem a samozřejmě i tím naším, zvláštním. Povaha této rasy se podobá hlavně vlkům, ale také máme city. Ehm, tak to je o mně a o mé rase, teď zpátky k příběhu.

Vlasy mi volně létají ve větru. Rozhlédnu se kolem sebe. Spatřím nedaleko od sebe větší Galbatorixovo vojsko. Sakra! Proč ne třeba až za chvíli. No nic, tak jdu balit. Sbalila jsem si věci a chtěla odejít, když mi cestu zastoupil objemnější muž, který vypadal jako prase a jak jinak popadl mě za ruce. „Copak tady taková malá holka dělá sama?“ Moc vtipný, jsem o hlavu vyšší než ty a ještě mě urážíš? Otočím hlavu za sebe. Stojí tam nejmíň stovka vojáků a úchylně se na mě šklebí. Vím, že na mě čumí, ale proč? Až tak sexy nejsem! No, možná… podívám se na své oblečení. Přes prsa mám omotaný pruh neprůsvitné, pružné látky a z druhého pruhu mám tak středně dlouhou sukni, na jedné straně rozstřihnutou. Samozřejmě mám i kalhotky. …jo tak už vím, nad čím slintaj. Asi určitě neviděli takhle oblečenou `dívku´. Vrátím se pohledem k jejich kapitánovi. Stále mě drží, slintá nejvíc ze všech a čumí mi do výstřihu. „Myslím, že nám budeš užitečná…“ Nestihl ani dokončit větu a už se mu červenala tvář s mým otiskem. Obešla jsem ho a šla pryč. Úchyl jeden. Ušla jsem jenom pár metrů, když to prase zařvalo: „Chyťte tu děvku!“ Všichni se na mě pustili. Věděla jsem, že nemám šanci, ale vytáhla jsem dýku a prostě jsem se začala bránit. Zabila jsem asi 20 mužů a jejich velitele, když mi někdo zatlačil na mysl. Musela jsem se bránit z obou stran. Kouzelníků tam bylo málo, asi dva nebo tři. Naštěstí je nenapadlo se spojit, tak jsem mohla sekat dýkou do vojáků i bránit svou mysl. Pak se stalo něco nečekaného. Ti kouzelníci se dokázali spojit! Byl to o hodně větší nápor, takže jsem se soustředila pouze na myšlenkový boj. Mé tělo stálo, nic nedělalo, pouze drželo dýku. Nějaký voják mě bodl špičkou meče do břicha. Sakra! Popadnu se za břicho, ale stále svou mysl bráním. Skácím se na zem. Rána silně krvácí. Spatřím ohromný stín. Ne! Ne! Udělalo se mi špatně a zatmívalo se mi před očima. Poslední co jsem spatřila, byl záblesk červených šupin a meče. Omdlela jsem.